1 Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. 2 Abrahám zplodil Izáka a Izák zplodil Jákoba a Jákob zplodil Judu a jeho bratry, 3 Juda zplodil Fárese a Záru z Támar, Fáres zplodil Ezroma a Ezrom zplodil Arama, 4 Aram zplodil Aminadaba a Aminadab zplodil Názona, Názon zplodil Salmona. 5 Salmon zplodil Boaze s Rachab a Boaz zplodil Obéda s Rút, Obéd zplodil Jišaje 6 a Jišaj zplodil krále Davida. A David zplodil Šalomouna s tou, která byla původně Uriášovou ženou. 7 Šalomoun zplodil Rechabeáma, Rechabeám zplodil Abijáše a Abijáš zplodil Asafa, 8 a Asaf zplodil Jozafata, Jozafat zplodil Jorama, Joram zplodil Uzijáše, 9 Uzijáš zplodil Jotama, Jotam Achaze, Achaz zplodil Ezechiáše, 10 Ezechiáš zplodil Manasese, Manases zplodil Amose a Amos zplodil Joziáše, 11 Joziáš zplodil Jekonjáše a jeho bratry v době babylónského zajetí.
12 Po babylónském zajetí zplodil Jekonjáš Salatiela a Salatiel zplodil Zerubbábela, 13 Zerubbábel zplodil Abiuda, Abiud zplodil Eliakima a Eliakim zplodil Azora, 14 Azor zplodil Sádoka a Sádok Achima. Achim zplodil Eliuda. 15 Eliud zplodil Eleazara a Eleazar zplodil Matana a Matan zplodil Jákoba, 16 Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, zvaný Kristus.
17 A tak všech pokolení od Abrahama po Davida je tedy čtrnáct generací, od Davida až do babylónského zajetí čtrnáct generací a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct generací.
18 A k narození Ježíše Krista došlo takto: jeho matka Maria byla zasnoubená s Josefem, a než se sešli, zjistilo se, že Maria je těhotná z ducha svatého. 19 Ale Josef, její manžel, protože byl spravedlivý a nechtěl, aby byla vystavena veřejnému zostuzení, se s ní rozhodl v tichosti rozejít. 20 Když to však zvažoval, hle, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z ducha svatého. 21 Maria porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jeho hříchů.“ 22 A to vše se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno od Hospodina ústy proroka: 23 Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, což znamená „Bůh s námi“. 24 A Josef se probudil ze spánku a udělal, jak mu přikázal anděl Páně, a přijal svou ženu k sobě, 25 a nevešel k ní, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.
Rodokmen Ježíše Krista je fascinujícím momentem, protože autor zde záměrně nechodí kolem horké kaše. Místo aby rodokmen jen vylepšil slavnými jmény, připomíná i ty složitější a lidsky „nedokonalé“ příběhy.
Tento úryvek se často používá k ilustraci toho, že historie není jen černobílá a že i z velkých chyb může vzejít něco významného.
Pár zajímavých postřehů k tomuto textu:
Bat-šeba jako „žena Uriášova“: Je zajímavé, že ji Matouš nejmenuje přímo (jmenovala se Bat-šeba), ale označuje ji skrze jejího prvního manžela Uriáše Chetejského. To pravděpodobně odkazuje na Davidův hřích – cizoložství a následné odstranění Uriáše.
Ženy v rodokmenu: V tehdejší době bylo velmi neobvyklé uvádět ženy v oficiálních rodokmenech. V Matoušově seznamu jsou však hned čtyři (Támar, Rachab, Rút a právě „žena Uriášova“), což ukazuje, že Boží záměr zahrnuje i lidi s pohnutým osudem nebo cizince.
Kontinuita královské linie: Text potvrzuje legitimitu Šalomouna jako nástupce na trůnu, i když okolnosti jeho původu byly v počátku provázeny tragédií. Ačkoliv se narodil ze vztahu, který začal cizoložstvím a skončil úkladnou vraždou, v biblickém kontextu je jeho nástupnictví prezentováno jako akt boží milosti a suverénní volby, která převyšuje lidská selhání.
Jonáš, syn Amítaje, žil asi v 8. století př. n. l. v městě Gat-Chefer na území starověkého Izraele (blízko dnešní Galileje).
Kniha proroka Jonáše je příběhem o poslušnosti, odpuštění a soucitu. Hlavní postavou je Jonáš, kterému je přikázáno Bohem, aby šel do Ninive, starověkého velkoměsta nacházejícího se na území dnešního Iráku, a varoval jeho obyvatele před jejich zlem. Namísto toho Jonáš utíká do Taršíše, což je vzdálené místo, a to zřejmě proto, že nechce, aby bylo Ninive spaseno.
Během plavby do Taršíše je loď, na které Jonáš cestuje, stižena bouří. Jonáš pozná, že tato bouře je kvůli jeho neposlušenství Bohu, a navrhuje, aby ho ostatní hodili do moře, aby se uklidnilo. Když je vržen do moře, pohltí ho velryba, v jejíž útrobách zůstává tři dny a tři noci. Tam se Jonáš modlí k Bohu a vyjadřuje lítost.
V další části příběhu Jonáš konečně plní Boží příkaz a varuje Ninivany. Ti se obrátí k Bohu, což vede k odpuštění jejich hříchů. Jonáš však není spokojen s Božím milosrdenstvím vůči Ninive a stěžuje si na to Bohu, že proměnil své rozhodnutí. Sedí mimo město a prosí Boha, aby ho nechal zemřít.
V závěru příběhu se ukazuje, že Jonáš nepřijímá Boží lásku a soucit. Bůh mu ukazuje příklad ricinu, rostliny, která mu poskytuje stín, ale náhle vadne, což ho velmi trápí. Bůh poukazuje na to, že by Jonáš neměl být tak sebelítostivý, protože se mu záleží na jednom ricinu, ale nemá soucit s obrovským městem Ninive a jeho obyvateli, kteří neumějí rozlišit mezi dobrem a zlem.
Město Ninive dodnes existuje v Iráku. Ninive bylo starobylé a historicky významné město, které leželo na březích řeky Tigrid v blízkosti dnešního iráckého města Mosulu. Bylo to jedno z nejvýznamnějších měst v Mezopotámii a bylo hlavním městem starobylé asyrské říše. Archeologické vykopávky a artefakty v okolí Mosulu a Ninive odhalují historii této kdysi mocné metropole.
Taršíš je historické místo, které se objevuje v biblických textech, ale jeho konkrétní poloha není úplně jasná. Zůstává předmětem debat a spekulací, protože nedostatek konkrétních historických důkazů ztěžuje jeho lokalizaci.
Podle některých interpretací a historických zdrojů se Taršíš nacházelo buď v jižním Španělsku nebo v oblasti Středozemního moře, možná na některém ostrově. Někteří jsou toho názoru, že mohl ležet v oblasti dnešního Tuniska.
Taršíš bylo známé jako místo bohaté na drahé kovy, jako je stříbro, cín a možná i zlato.
V textu používáme slova ricin, a navazujeme tak na slovo vágně povědomé z názvu ricinového oleje. Rostlina se ovšem vědecky jmenuje skočec, což má souviset s vyskakováním semen ze zralých tobolek. Latinské ricinus znamená klíště a váže se k tomu, že vzhled semen ho prý připomíná.
Prorok Jonáš
V judaismu: – Jonáš je považován za proroka ze Starého zákona, zvláště z Knihy Jonáš. Jeho příběh je často interpretován jako příklad poslušnosti vůči vůli Boha a důležitosti tešuvy, což je židovský koncept pokání a návratu k Bohu. – Byl poslán Bohem, aby varoval město Ninive před hrozbou zkázy. Utekl na moře, byl pohlcen velkou rybou a po třech dnech byl vyvržen na břeh, kde následně splnil Boží příkaz a šel do Ninive. – Jonášovo poselství a jeho následné pokání jsou vnímány jako důležité učení v judaismu o lítosti, pokání a Boží milosti.
⊗
V křesťanství: – Jonáš má v křesťanství podobnou roli jako v judaismu, ale jeho příběh je interpretován ve světle křesťanské teologie. Jeho třídenní pobyt v břiše velké ryby je vnímán jako předzvěst Ježíšova vzkříšení po třech dnech. – Jonášovo poselství o lítosti a pokání je také zdůrazňováno v křesťanské tradici. Jeho příběh je často používán jako symbol Ježíšova vzkříšení a jeho schopnosti dát lidem naději na odpuštění a nový začátek.
V křesťanství je Jonáš považován za proroka, ale je také důležitý jako předobraz Ježíše Krista. V Novém zákoně Ježíš odkazuje na Jonáše, když říká, že „znamení Jonáše“ je jediným znamením, které bude dáno zkažené generaci (Matouš 12:39-41, Lukáš 11:29-32). Stejně jako Jonáš strávil tři dny a tři noci v břiše velké ryby, Ježíš byl tři dny v hrobě, než vstal z mrtvých.
Bůh ho oslovil a přikázal mu, aby šel do velkého města Ninive, hlavního města Asyrské říše, a varoval jeho obyvatele před jejich hříchy a hrozícím zničením.
Ninive bylo známo svou zkažeností a Bůh chtěl, aby Jonáš jeho obyvatelům vyhlásil soud a vyzval je k pokání.
Místo toho, aby splnil Boží příkaz, Jonáš se rozhodl utéct. Nastoupil na loď do Taršíše, města opačným směrem od Ninive. Chtěl se tak vyhnout úkolu, který mu Bůh uložil, protože nechtěl, aby Bůh vůči zkaženým Ninivanům projevil milosrdenství.
Během Jonášovy cesty na lodi se strhla silná bouře, kterou Bůh seslal jako znamení svého hněvu.
Námořníci, kteří s Jonášem pluli, se velmi báli a volali ke svým bohům o pomoc.
Nakonec zjistili, že za bouři je zodpovědný Jonáš, protože utíkal před Božím povoláním.
Jonáš jim navrhl, aby ho hodili do moře, aby bouře ustala.
Když byl Jonáš hozen do moře, bouře skutečně ustala.
Jonáše však spolkla velká ryba, kterou Bůh poslal, aby ho zachránila.
Uvnitř ryby strávil Jonáš tři dny a tři noci. V břiše ryby se Jonáš modlil k Bohu a vyznával svou vinu a prosil o vysvobození.
Po třech dnech Bůh přikázal rybě, aby Jonáše vyvrhla na souš.
Jonáš obdržel druhý příkaz od Boha, tentokrát ho uposlechl a šel do Ninive.
Když dorazil do města…
…oznámil jeho obyvatelům, že pokud nebudou činit pokání, Bůh zničí město za čtyřicet dní.
K Jonášovu překvapení a nevoli obyvatelé Ninive činili pokání.
Včetně krále.
Oblékli si žíněné roucho, postili se a žádali Boha o odpuštění.
Když Bůh viděl, že lidé v Ninive skutečně činí pokání, rozhodl se město nezničit.
Jonáš však byl tímto výsledkem rozzlobený a frustrovaný. Chtěl vidět trest, a nikoli milosrdenství, a vyčítal Bohu, že je příliš milosrdný.
Jonáš se odebral mimo město a čekal, co se stane. Bůh pak nechal vyrůst rostlinu, která Jonášovi poskytla stín, což Jonáše potěšilo. Následující den však Bůh poslal červa, který rostlinu zničil, a Jonáš byl opět rozhněván. Bůh ho na tomto příkladu učil, že se staral o rostlinu, kterou si nezasloužil, zatímco Bůh měl právo pečovat o lidi z Ninive, kteří činili pokání.
V hebrejštině a jidiš existují rčení a výrazy, které jsou spojeny s prorokem Jonášem:
V hebrejštině:
„לַהַסתֵּיר בַּדָּג“ (lehastir baddag): Toto hebrejské rčení doslova znamená „skrýt se v rybě“ a používá se, když někdo pokouší uniknout nebo uniknout svým povinnostem, ale nakonec je konfrontován s důsledky svého jednání. Odkazuje na Jonáše, který byl pohlcen velkou rybou, aby unikl Božímu poslání, ale byl později vyvržen na břeh.
V jidiš:
„אין מקום איפהו לברוח“ (eyn makom eifo librokh): Tento hebrejský výraz znamená doslova „není místo, kam bych mohl uniknout“ a používá se, když člověk nemá kam utéct nebo se nemůže skrýt před problémy nebo povinnostmi. Toto rčení může být interpretováno ve světle Jonášova příběhu, kde neměl místo, kam by se mohl skrýt před Božím posláním.
„אין מילים אחרות אז מסיים בסיפורו כמו ברפור של יונה“ (eyn milim akherot az msiyem besipurav kmo berfur shel Yonah): Tento výraz znamená „neexistují jiná slova než ta, kterými končí příběh jako u Jonáše“ a používá se, když někdo neví, jak popsat něco překvapivého nebo neobvyklého. Odkazuje na Jonášův příběh, kde byl zachráněn rybou a později splnil Boží vůli.
